RKC je založena apoštoly a měla by být celá součástí mystického Kristova těla, tedy aspoň po formální stránce- učení i svátosti jsou předávány tak jak si to Kristus přeje. Pravoslaví učení Kristovo zředilo v Petrově primátu a v manželské morálce (z moci klíčů nemohu rozvést, ale jen prohlásit, že si Bůh od prvopočátku takové manželství nepřál).

Bohužel dnes fakticky velká část katolické církve díky nedodržování Kristova učení i patřičné úcty k jeho darům- svátostem se sama vylučuje z přináležitosti ke Kristu; toto odpadnutí od pravověrnosti (což má být základní atribut katolické církve) postihuje církev od nejvyšších míst (osobně se domnívám, že papežství svým fungováním fakticky zaniklo odstoupením Benedikta XVI) až po poslední laiky.

Přesto bych zůstal v rkc, právě kvůli tomu, že zatím formálně se chce krýt s mystickým Kristovým tělem i vnějšně. Až Bergoglio zaváže vnější struktury rkc k povinnému odstoupení od apoštolské tradice, pak nastane okamžik dále nesetrvávat ve společenství s nakaženou částí naší církve. Rozdělení však bude iniciovat spíše sám Bergoglio až po výsledcích svých synodálních tanečků vykročí křesťansky nepřijatelným směrem a velká část katolické církve nepřijme jeho reformy. Bude tedy nucen je vyloučit jako schizmatiky. Skutečnost však bude přesně opačná. Schizmatiky se fakticky stane Bergogliánská část církve.

Součástí jejich (Tucho a Bergoglio) taktiky je, že všude potvrzují ortodoxní (odvěkou) pravdu křesťanství, ale zároveň "pastoračně" vstřícně doprovázejí i ty, kteří vyznávají pravý opak. Z takovéhoto jejich jednání pak vyplývá, že na doktríně církví a náboženství obecně vlastně vůbec nezáleží, důležitá je jen vstřícnost, solidarita, charita, pochopení.... tedy od pravdy vyprázdněná láska- morálka soucitu, pochopení.... možná něco jako budhismus v takové té jeho zidealizované podobě.

Možná jako řešení by stačilo jenom Bergogliovi čelit demaskováním jeho bludů, které právě na něm ukazují, kolik jedu proniklo do naší církve, aniž jsme si toho všimli. Satan dlouho připravoval tento sesuv málo postřehnutelným způsobem, ale teď na Bergogliovi si myslí, že může udělat konečný zátah, aby víru v Krista převedl na víru v antikrista. Nemyslím si ale, že záležitost by se vyřešila jen převedením NOM na tradiční ritus. Sesuv totiž začal dávno před zavedením NOM.

Pravdu má závěr poslední věty v příspěvky- papežský stolec je uprázdněn odchodem Benedikta XVI, zdá se, že byl k odchodu donucen a tím by byla volba nového papeže automaticky neplatná. Počínání Bergoglia nakonec potvrzuje nějakou chybu v základu, podobně jako u zcela nefunkčního manželství lze obvykle nalézt chybu v jeho samém vzniku (oprávněné zkoumání vůle Boží ke vzniku manželství v nebi skrze proces případné anulace manželství).

Nevěstku v Janově Zjevení bych ztotožňoval se zednářstvím, které vše Bohem dané převrací naopak (v pravdě ďábelské působení). Nyní v posledním čase pronikli i do katolické církve a to do jejího samého nitra, to také vyprovokuje Boží reakci (apokalypsu) na závěrečnou očistu Božího lidu, což bude vlastně onen biblický soud v Matoušově evangeliu- rozdělení na ovce a kozly. Z oné nevěstky- zednářství vzejde i antikrist, který se patrně brzy objeví a typuji, že v katolické církvi má už připravené krytí i přijetí- ten který ukazuje nesprávným směrem- falešný prorok (Bergoglio). Katolická církev je tedy před posledním dělením ve svých dějinách a to na ty, kteří půjdou za Bergogliem a pak zakrátko i za antikristem a na ty, kteří půjdou obrazně řečeno na poušť - to je obraz druhé ženy z Janova Zjevení, lid věrný Bohu, lid, který bude mít srdce Matky Pána Ježíše, která ho bezvýhradně následovala i podporovala.

Bůh ve své prozřetelnosti stanoví základní rámec a ten jako přírodní zákon může být odhalen, když On to dovolí. My pak skrze svoji svobodnou vůli můžeme v jím stanoveném rámci do něj vstoupit nebo nikoli. Naplnění se tedy může časově natáhnout díky naší svobodné vůli. Pokud Bůh něco řekne, vždy se to splní. My ale málokdy přesně tlumočíme co opravdu Bůh logicky sdělil (tedy dovolil) a raději rovnou podáváme svůj výklad hrubě zatížený naším chápáním a mnohdy i přáním.